Úzkokolejná drážka Tlumačov nádraží - Kvasice cukrovar
Vzpomínka na železnici ve Kvasicích

Článek "Vzpomínka na železnici v Kvasicích" vyšel v listopadu 1994 v Kvasických novinách. Jeho autorem je pan Štěpán Doležel, obecní kronikář Kvasic od roku 1934 do roku 1993.
(Pozn: článek jsem pro větší přehlednost na webu rozčlenil na čtyři kapitoly.)

Vzpomínka na železnici ve Kvasicích

Kvasický cukrovar

V roce 1850 dva zdatní ekonomové (podnikatelé) Emanuel Proskowetz a Ferdinand Urbánek vybudovali a uvedli do provozu cukrovar na parní pohon ve Kvasicích a současně převzali od kvasické vrchnosti do nájmu všechny zemědělské pozemky s tehdejšími pěti "dvory" (3 ve Kvasicích, 1 v Trávníku, 1 na Vrbce). Nejen oni na velkých plochách velkostatku, ale také zemědělci ve Kvasicích i širokém okolí pěstovali pak cukrovku pro kvasický cukrovar na podkladě smluv, tzv. "kontrachtu". Vybudování cukrovaru bylo přínosem pro obyvatelstvo (sezonní i celoroční zaměstnání) i celou obec. Již v roce 1863 vybudoval Proskowetzův cukrovar ve Kvasicích dřevěný most přes řeku Moravu (do té doby se v Kvasicích přes Moravu jen převáželo) a dal vysázet jasanovou alej podél silnice k Tlumačovu až po hranici okresů. Zlepšil tak silniční dopravní spojení mezi Kvasicemi a Tlumačovem, hlavně na tamní železniční nádraží, které bylo v tomtéž roce vybudováno na hlavní trati Břeclav - Přerov na náklad kvasické., vrchnosti (hraběnky Leopoldiny Thunové - Lamberkové). Proto byl původní název tohoto nádraží "Kvasice", až později "Kvasice - Tlumačov", nyní jen "Tlumačov". V roce 1898 byl kvasický cukrovar z ekonomických důvodů začleněn do Břeclavské rafinerie cukru a. s. včetně najatého polního hospodářství. V roce 1912 byl výrobní provoz cukrovaru zastaven, protože Břeclavská rafinerie cukru a. s. postavila cukrovar s větší výrobní kapacitou ve Všetulích. Jeho nejsilnějšími akcionáři byli opět Proskowetzové se sídlem ve Kvasicích. Kvasický cukrovar byl nadále účelně využíván pro vlastní podnikovou potřebu (dílny, skladové prostory, kanceláře i byty pro zaměstnance). V době cukrovarnické kampaně tam byla svážena a dočasně skladována cukrovka z vlastní sklizně i od ostatních pěstitelů, aby pak byla přepravena do cukrovaru ve Všetulích (z Tlumačova vlakem).

Vznik úzkorozchodné dráhy

Problém byl s dopravou cukrovky z Kvasic na nádraží do Tlumačova. Původně se dopravovala vlastními koňskými i volskými potahy cukrovaru i za hojné účasti ostatních pěstitelů - dodavatelů cukrovky. Poněvadž tato doprava byla nepružná a finančně nákladná, rozhodl se podnik ke zřízení vlastní úzkokolejné dráhy pro nákladní dopravu - hlavně cukrovky, ale i jiných nákladů. Na této silniční trati se dopravovalo nejprve koňským, případně volským potahem. Projekt byl projednán s obecními úřady ve Kvasicích a Tlumačově a s příslušnými správami okresních silnic (v Kroměříži a t.č. Uh. Hradišti). Kolejnice usazené v okraji silniční vozovky spojovaly cukrovar ve Kvasicích s nádražím v Tlumačově v délce celkem 5 km. Trať probíhala ulicemi a náměstím ve Kvasicích a taktéž v Tlumačově a vedla přes nově vybudovaný (v r. 1915) obloukový most přes Moravu. Korbové dřevěné vozíky (vagonky) byly masivní, vhodně konstruované pro snadné vykládání. Váha naloženého obsahu v 1 vagonu cukrovky byla 25 - 30 q. Uvnitř obcí a přes mosty (moravní a přes potok Mojena u Tlumačova) byly kolejnice žlábkové v úrovni silniční dlažby (jako tramvajová dráha), ve volném terénu mimo obec byly normální kolejnice, jako jsou vlakové (železniční) ovšem slabší. Na traťových úsecích byli v období provozu rozmístěni zřízenci, vybavení nářadím pro čištění a údržbu kolejnicové trati. Žlábkové kolejnice bývaly značně zanášeny blátem, případně sněhem. S každou nákladní soupravou jel vždy mimo kočího ještě další doprovodný pracovník. Dočasně byla obdobná úzkokolejná dráha (s koňským potahem) v provozu po dobu sklizně cukrovky a cukrovarnické kampaně také z Trávníka (od skladu navážené cukrovky) do Kotojed. Pak byla přepravena vlakem přes Kroměříž a Hulín do cukrovaru ve Všetulích.

Parní trakce na dráze

Po vzniku ČSR (v r. 1918) nastal rozvoj průmyslového hospodářství a techniky, a tak i na úseku přepravy cukrovky na uvedené trase Kvasice - Tlumačov došlo k dalšímu zdokonalení technicko-dopravních podmínek. Koňské a volské potahy nahradily parní lokomotivy. Tento technický pokrok přinášel podniku užitek. Šlo hlavně o zrychlení dopravy. Kolejnicová trať zůstávala po potřebných opravách beze změny, byla doplněna výhybkou za moravním mostem v trati Hlinska. Lokomotivy byly dvě. V paměti zůstávají osvědčení strojvůdci: František Šedivý st. a Vojta Marčík, oba z Kvasic. První zkušební jízda z cukrovaru narazila na nepředvídanou překážku na trati přímo ve Kvasicích. Naložená souprava s lokomotivou projela kolem školy a radnice až na náměstí ke kostelu, ale "ouha" - nad tratí se skláněla mohutná větev kaštanu, která nedovolila lokomotivě s poměrně vysokým komínem projet dále. Za hojné účasti přihlížejících musela být překážející část kaštanu odříznuta a pak teprve bylo "volno" k průjezdu a k pokračování v první jízdě do Tlumačova. Osobně tomuto zákroku přihlížel dr. Em. Proskwetz, (syn zakladatele kvasického cukrovaru), který úzkostlivě dbal o kaštanovou výsadbu na náměstí. Dosud přetrvávající jizva na kaštanu zůstává němým svědkem této dávné místní události. V období cukrovarnické kampaně se denně přepravovala na nádraží do Tlumačova cukrovka, zpět se vozily "řízky" dovezené vlakem ze Všetul. Ale dráha byla v provozu i mimo kampaň podle dopravní potřeby kvasického cukrovaru (též pro polní hospodářství a jiné účely). Lokomotiva přepravovala 6 - 8 naložených vagonků. Ulice v městečku při průjezdu "vláčku" zavoněly kouřem, lokomotiva výstražně pískala a supěla s těžkou náloží. Nikdo z občanů si nestěžoval na narušování životního prostředí - nebyly tenkrát ani žádné dopravní značky a jiná opatření pro ochranu dopravní bezpečnosti. Často využívali tohoto dopravního prostředku i pěší cestující, spěchající z Kvasic na nádraží do Tlumačova - převážně studenti, kteří časně ráno zaspali a klusem pak dobíhali k vlaku. Strojvůdce přibrzdil, aby pasažér mohl bezpečně naskočit na "nárazník" posledního vagonku, a pak poslušná lokomotiva přidala na rychlosti po rovině jasanovou alejí. Lokomotivy byly vždy pečlivě černě vyleštěny, náklad ve vagonku vzorně navršen, aby cukrovka při jízdě nepadala. Na obtíž bývaly časté podzimní mlhy, zvláště husté a dlouhotrvající v povodí Moravy. Tehdy bylo třeba zvýšené opatrnosti. Neúprosná bývala překvapivá povodeň. Když byla železniční trať v několika úsecích silnice od moravního mostu k Tlumačovu zaplavena, muselo se s přepravou vyčkat, až voda opadne, a pak se dohánělo, co bylo zameškáno. Občas docházelo na této železniční trati k menším poruchám, ale šikovní "průvodčí" se dovedli s nimi vždy odborně vypořádat. Až jednou mladý strojvůdce Vojta Marčík přecenil svou řidičskou zdatnost. Zkoušel dosáhnout co nejvyšší rychlosti, ale nevyšlo mu to. V ostré, téměř pravoúhlé zatáčce kolem rohového domu čp. 11 ve středu Kvasic nestačil lokomotivu rozjetou při plné rychlosti zvládnout. Přímo v zatáčce i s naloženou soupravou vyjela z kolejí a převrátila se na dlažbu silnice. Pára s kouřem se valila na protější domky, které pak vyhlížely jako po velkém požáru. V holírně čp. 295 se setmělo jako o půlnoci. Naštěstí při této havárii nedošlo k úrazu, neboť strojvůdce stačil vyskočit. Lokomotiva byla brzy opět schopna provozu. Správa cukrovaru dala očistit začouzené chalupy. Bylo to varovné poučení, že kvasická "káča" není rychlíková lokomotiva.

Ukončení provozu železnice

Následující rychle pokračující technický rozvoj v dopravnictví (automobilismus) umožnil později i pro dopravu cukrovky využívat už nákladní autodopravy, takže již koncem dvacátých let (do roku 1930) kvasická železnice skončila svou prospěšnou službu. Kvasický cukrovar byl vybaven vlastním nákladním autem a v době kampaně přepravovali cukrovku z Kvasic i okolních skladů hlavně najatí autodopravci velkokapacitními nákladními auty přímo do cukrovaru ve Všetulích. Lokomotivy prodal cukrovar jinému podniku k dalšímu účelnému využívání. Po založení JZD Kvasice kampaňový sklad cukrovky v prostorách kvasického cukrovaru zanikl, sklizená cukrovka byla svážena z polních skladů na osevních "honech" nákladními auty a traktory zemědělského družstva přímo do příslušného cukrovaru. Ještě řadu let po skončení železniční dopravy setrvávaly v ulicích i na venkovní již opuštěné železniční trati zrezivělé kolejnice. Pak byly demontovány. Pamětníků historie popsaného železničního režimu je ve Kvasicích už málo. Pro mladou generaci je to téměř neuvěřitelná pohádka, že ulicemi našeho městečka projížděl kdysi vlak. Ale přece tomu tak bylo, jezdil!